Jablíčkový den pro zdraví a možná i úplňkově něco víc...
Myslíte si že nás mohou zachránit jablíčka? Já ano !
Dovolím si podělit se s vámi o můj včerejší den. Včera jsem byla žena, která vylezla na vysoký kopec. A úplně sama.
Na nebi se klubal úplněk, a já jsem se rozhodla, že budu CELÝ DEN JÍST JEN JABLÍČKA. Ne, že jako celý den od rána do večera budu chroupat jablíčka
Prostě celý den, popíjet bylinkové čaje, čistou vodu (ostatně ani nic jiného nepiju) a budu se věnovat hlavně sama sobě.
Na tento plán mám takovou zálohu, že si říkám, že těch jablek budu moci sníst kolik budu chtít.
A nakonec jsem jich snědla za celý den 5. Ráno mně čekalo setřídění myšlenek, dát do pořádku pár míst v bytě, musela jsem se pochválit, protože udržování čistoty, pořádku, třídění věcí, darování věcí a vyhazování nepotřebného mi dělá velikou radost a v neposlední řadě mi udržuje lehčí mysl, než když by to bylo naopak.
Sepsala jsem si pár slov k tomu, co jsem potřebovala tzv. odevzdat, (tak, že se k tomu už nebudu vracet) a aby bylo na obou stranách vyváženo, také pozitivně poděkovat úplňku za to, aby podpořil mé záměry a cíle. Jeden papír A4 o tom co UŽ NECHCI a jeden papír A4 o tom, co CHCI! Přečetla jsem nahlas, ve stoje, zapálila si šalvěj a očistila se, jak to jen šlo.
A už jsem se vydala na vláček, na Smíchovské nádraží a vyjela jsem na krátkou cestu. Dobřichovice jsou asi 25 minut od Prahy a nad nimi se tyčí celkem hezké kopce. Po cestě jsem se jen tak dívala a obdivovala úžasné domy, kterých je v Dobřichovicích nespočet. V lese, který znám z dětství, jsem objevila a našla i to, co jsem chtěla vidět. Kostelíček, opuštěný, cesty, které jsem si pamatovala, ale už nepamatovala, velkou čistou větev z břízy, kterou jsem si vzala jako hůl a byla jsem Gandalf bílý.
Cítila jsem, že mám v sobě věci. Neodvahu. Dokaž mi že existuješ. Anděli strážný. Jsem za tebou. Otočila jsem se. A pak jsem se začala smát. Jestli je za mnou, nemůžu ho nikdy přeci vidět
Uvolnila jsem se a začala jsem zpívat. Popěvky, slabiky, zkoušela jsem. Slabě, stydlivě, rozhlížela jsem se, kde kdo je a kdo mně pošle do
Vadilo mi to. Jsem v lese, sama, nikde nikdo, jdu si přírodou a stydím se? Bojím se? PROČ? Překonávala jsem sebe samu. Zpívala hlasitěji a hlasitěji. A když jsem byla pod velikým kopcem, jódlovala jsem slušně tak, jako rakušák na pastvinách. Chtěla bych jako mongol, ale to se teprve budu učit. Když jsem byla v tom nejlepším, a moje zpěvy dosahovaly téměř vrcholu, tváře rudé, srdce rozbušené, vzrušení maximální, se z nedaleka ozvala mužská hlasitá odpověď. Ale nebylo vidět nikoho.
Začala jsem se smát a uvolnilo se ještě víc z toho ničeho co tlačilo a ani jsem nevěděla co to bylo...
Na vrcholku kopce jsem snědla čtvrté jablíčko, dívala se do krajiny, volala své ochránce i průvodce, a hledala jsem nitky nesouladu, které by mi bránili cítit se šťastná. Děkuji, že přišly odpovědi a že jsem mohla žít v té chvíli.
Kopec dolů jsem zdolala 6x rychleji než nahoru, po cestě jsem našla krásnou větvičku jmelí, kterou jsem pak zapomněla na autobusové zastávce. Někomu jsem určitě poslala štěstí, alespoň tak se to o jmelí říká...
Dokázala jsem to. Být sama, udržet ovocný půst. Večer už mě bolela hlava, byla jsem unavená, byla mi zima. A tak jsem to raději zaspala. Pustila jsem si meditaci, ale zněla tak z dálky, celou jsem ji zaspala. Tělo si řeklo o 12 hodin spánku a ten pocit ráno bych přála zažít každému. Pohoda, klid, síla, pořádek, čistota, energie, výkon a vůle ke tvoření.
Úžasné to bylo!
A vám přeji moc krásné dny...
Zajímá vás zpěv opravdového hrdelního mongolského zpěvu? Tak tady je!