Prokrastinuju....KONČÍM!!! ...začínám...


Mozek...ten mi to zase nadal! Proč se věci nedějí jak potřebujeme? Kde je to naše srdce?


Prokrastinovala jsem. Skončila...Začala znovu!

Najednou jsem se ocitla ve světě, kde mi přestalo pár věcí fungovat. Ne v osobním životě, ani pracovním. Tam je vše v naprostém pořádku.

Ale na sociálních sítích!

A co že se mi to tedy "strašného" stalo? Vlastním výběrem (za všechno si člověk může sám) a tím, co jsem kdy nalajkovala, mne má facebooková síť začala "dohánět".  Stalo se něco ve mně, nebo se taky stalo něco ve vesmíru. Přestala jsem to dávat.

Vnitřně jsem věděla, že je to asi ok. Přestalo mi to dávat smysl. Já si nakonec přiznala, že jsem bojovala. A zbytečně. Jenže znáte to, k takovému prozření nutně vede nejprve ta cesta.   Proč mně to vzrušovalo? Každý je přeci zodpovědný sám za sebe. Za to, co vytváří, sdílí, doporučuje, i učí. 

Proč za všechno může mobil? Je přeci ok, jak všichni neustále a všude drží mobil v ruce! Při běhání, přecházení silnice, v tramvaji, za chůze, při vystupování z eskalátorů, mezi dveřmi v tramvaji, asi i při vaření, no prostě všude. Mobil je náš nový kamarád. Je to závislovák.

Respektuju, že každý musí jít sám za sebe. Ten tlak mobilů a sítí je ale tak obrovský, že třeba rodiče nedokážou odebrat mobily z rukou dětí, protože si myslí, že by jejich děti byly vyřezeny ze společnosti dalších dětí, které mobily mají. Mít mobil je skvělá a praktická věc. Ale všeho s mírou.

Nerozčiluju se.

Paradox je, že momentálně jsem nejvíc v klidu, kdy jsem kdy v životě byla. Začala jsem se pouze pozastavovat nad tím, jak jsme na tom, jako my, lidé na téhle planetě. A říkala jsem si, jestli i já mám právo s k těmto věcem vyjadřovat? Když se občas náhodně kouknu na nějaké příspěvky v diskuzích, nemohu uvěřit svým očím, když vidím reakce lidí. Příspěvek a 5tisíc vláken komentářů. O záchraně planety. Třeba. Nebo umělých nechtech. Kdo to čte? Má to logiku? když každý napíše svou větu, názor? A dál? K čemu to je? Samozřejmě některé diskuze jsou ok, některé ne.

Přijde mi ale, že je to na síti fakt jedno. Které téma je víc in? Komentování.  Dovedete si představit se tváří v tvář ocitnout ve skupině 1000 lidí, kde by každý slovně vyjádřil jakýkoli názor vůči nám? V čem je ta síťová komunikace jiná? Nezbláznili jsme se tak trochu? Není to nebezpečné, to jakým směrem se posouvá tenhle svět? Patří to ještě ke komunikaci, nebo je to už něco jiného? Opravdu to chceme takhle rychle a nevěcně? Já uznávám že spousta lidí je v sítích fakt skvělá. Taky se koukám. Ale..... Jak daleko dojdeme když všichni budeme chtít všem všechno prodat? (hahaha)

Mám trochu pocit, že jsme odevzdali svou vnitřní svobodu. Když přejeme dvouletým dětem na FCB jak je milujeme, posíláme vzkazy partnerům, lásko, mami, já tě tak miluju! Není to trochu nepřirozené? Dvouleté dítě si příspěvek až mu bude 18 nedohledá. ... Proč si to všechno neříkáme do očí?

Napadá mně, že nás v sítích něco spojuje, ale zároveň také trochu rozděluje. Dokážeme se shodnout lidsky na tom, co je normální? Bereme se vážně? Vše se posunulo. Mně to přijde někdy jako pěknej zákrň. Nikdo si síti nebere servítky a na cokoli kohokoli s tykáním pošle s urážkou do pr...

Takže jsem se ve své osobní sociální krizi pozastavovala nad tím, co komu vlastně mohu sdělovat. Mám právo psát lidem svoje myšlenky? Nechci hodnotit, kolik lidí píše témata o čemsi ale najednou z profilu pochopíte, že vám v každém druhém příspěvku doporučí zdravé chipsy, mouku, zubní pastu, vložky, dovolenou, krémy, přípravky.

Létají mi myšlenky hlavou a vracím se někam na začátek, do sezení na polštářku a buddhistické přednášky Lamy Oleho, kde se dozvídám, že někdo naplní nejvíc svůj život tím, že za co nejkratší dobu pomůže co největšímu počtu lidí. Jenže v dnešní 2/3 populace je ochotná přijmout jakoukoli autoritu, nebo radu...bez ověřování. Což vlastně taky řekl Buddha: "nevěřte ničemu co jsem vám řekl, ale všechno si ověřte".

Měli bychom mluvit pravdu. A nežít v iluzích. Měli bychom podporovat správné věci. Našla jsem si vlastní cestu a respektuju, že tohle patří k našemu lidskému vývoji. Přeju si, aby jsme těch značek měli akorát tolik, abychom nezatěžovali více planetu.

My lidé, jsme se trochu odnaučili žít ve smečce. V takové té celokmenové smečce.  V síti jsme trochu uzavření od vesmíru. Jsme taky velcí individualisté. Věříme na zázraky. Plasty zmizí, tuky se rozpustí, vláda nám vše zařídí a influenceři nám řeknou kam máme jít a co máme dělat. Na sociálních sítích se ten zázrak nestane, to vím zcela jistě. Zanadáváme si nad zastřelenou žirafou.  Možná to dřív nebylo tolik vidět.Víme, že informace nám zaměstnávají naší hlavu i emoce. Je jich opravdu hodně.

Dalo by se bez nich žít? Bez těch sítí a tolika informací?  Jak se jinak poučíme? Jak se spojíme? Dokážeme žít venku a být více soběstační? Jsme ochotni popularitu vyměnit za srdce a být kreativní? Kolik času ten internet vlastně sežere? A není to jedno? Každý ať si žije svůj život s tím, co má aq potřebuje prožít...

Můžeme být šťastní jen tak, když už tu jednou jsme. Já vím, že opravdu mnoho lidí je v pořádku a dějou se moc krásný věci. Vím, že když jsem od pocitu radosti odsazená, nemůže mne zachránit vůbec nic, protože o tom změna do radosti není. Změna v životě je právě jen tehdy, když vědomě jdeme tam, kde cítíme, že tam máme být. Když nečekáme, že nás NĚCO zachrání. Víte asi už jak je to s očekáváním. Vyladit vibraci správného očekávání je něco jiného než mít velká blbá očekávání. No není to jednoduché. Máme se soustředit na to každodenně žít šťastný život. Tak já si přeju, aby jsme na síti viděli jen ty krásný věci.

K tomu musíme nejprve za svůj život převzít zodpovědnost. To je opravdu hodně velký kus práce na sobě. Je důležité tvořit pozitivně, autenticky a kreativně. A přijmout, že všechno je jak má být. Že vše, co tu už je, má asi nějaký smysl a důvod. Přijala jsem to a věnuju se dále smysluplným věcem.

Tvořím!

Tak přeji všem i sobě, ať nám to jde. Tak trochu víc společně. Tam venku. Kde se potkáme a budeme spolu umět mluvit. O velkých věcech. O vesmíru, o lásce, o tom, co už umíme. O tom, co stavíme a kde je nejčistší příroda v Čechách. Nebo jinde v Evropě. Nebo i kousek dál. A o tom, jestli někdo nepotřebujeme pomoct. S čímkoli. Prostě být lidé.

Nic víc by se mi nelíbilo víc. Aby jsme se nebáli... Aby jsme mohli zapadnout a byli celiství.

Krásné dny přeji. Tancujte, jezte krásný jídlíčka a milujte. Milujte srdcem.

E-book zdarma

Jak si udržet pevné zdraví. Váš průvodce a rádce spokojeným životem.