Nedávejte potlačené emoce do skříně jako schované bubáky


Taky se vám chce někdy z různých věcí brečet? Taky jste ve svém životě často potlačovali své emoce a polykali své slzy? Cítili jste někdy v krku takový emoční přetlak, že jste ani nemohli bolestí polknout? I princezny někdy bulej. I královny. Za potlačenou emocí sedí bubák ve skříni. Jednou se to na vás může pěkně vyvalit. Takže?


Pláču, tedy jsem!

Nebreč! Začalo to jako u každého. Rozbitým kolenem, koulí ve škole, odmítnutím prvního kluka. Nechutí dělat něco, co jsem dělat nechtěla, prvními pocity stísněnosti, prvními pocity nesparavedlnosti, paranoi a taky strachem. Možná také vzdáleným setkáním se smrtí. Byla jsem asi ve druhé, nebo třetí třídě základky. Malá sestřenice tehdy za smutných okolností tragicky zemřela. Držela jsem v ruce parte, které nám přišlo domů, od naší vzdálené tety. 

Pamatuju si, jak jsem stála na naší pražské zahradě za garáží a prostupovalo mne celým tělem něco, co jsem tehdy ještě vůbec nechápala. Vnímala jsem své pocity, četla jsem si poněkolikátá smuteční verše a padala jsem poněkolikáté do smutku s neskutečnou silou sebenapojení.

Maminka mně tam za garáží vyhmátla, přišla ke mně a z té situace mně odvedla, parte mi vzala z ruky. Ten proud se zastavil. Pamatuju si, že jsem se cítila odtržená, nedodělaná, neucelená, vyrušená a že jsem si to chtěla doprožít. Neměla jsem odvahu ani sílu říct: " "prosím tě nech mně v tom ještě chvilku, já si to chci takhle prožít".

Léta plynula a příhoda s partem i umíráním zůstala zapomenuta, jako tisíce jiných příhod. Některé snad stojí za sdílení. Děkuji, pokud čtete co píšu a pokud vás to baví.

Pamatuju si v dětství panické strachy před usnutím, kdy jsem si uvědomovala, že jsem to doopravdy já, kdo jednou umře. Ten strach z uvědomování si "JÁ" mně paralyzoval a dusil, nevěděla jsem absolutně, co s tím mám dělat, jediný co jsem mohla bylo, že jsem se došla vyčůrat.

Nebreč! Než se vdáš, tak se ti to zahojí. Znáte to. Takové ty věty: "Nebreč, proč brečíš? Jestli budeš brečet, tak ti přidám, abys měla proč". Dnes už umím rozlišit, kdy to bylo ok jednu mi střelit, kdy jsem si jednu přes prdel zasloužila. Nejsem žena, která tvrdí, že škoda rány, která padne vedle.

Nechávám to na každém, jak se s tímhle popasuje. Nevidím velký rozdíl mezi mlácením a nadávkami, myslím si, že bolí oboje stejně. Nadávky možná ještě víc, protože plesknutí odezní, ale slova, obzvláště ta hrubá, ta se vryjí do srdce hluboko a na dlouho. Učíme se odpouštět a vnímat druhé, protože každý, kdo ubližuje, je v podstatě velmi, velmi nešťastný.

Před pár lety jsem se v určitém životním období setkala s jistou ženou. Měla právě své transformační období. Prožívala velký životní zvrat a plakala. Plakala nad situacemi, plakala se svým vyprávěním. Mluvily jsme. Ona plakala a puštěla vše ven. Obdivovala jsem jí a zároveň jsem se cítila všelijak. Ne kvůli ní. Hlavně kvůli sobě, Nedokázala jsem se do toho vžít, natož se necítit trapně. Byla jsem úplně pitomá. Mně bylo trapně, za její utrpení. Uvědomovala jsem si to. Že jediný, kdo je tady trapný jsem já. Nesebepřijatá.

Uplynula nějaká doba. Asi tři roky. Něco se ve mně změnilo.

Já jsem najednou začala plakat. Začala jsem si to užívat. Už jsem nic nezastavovala. Prostě jsem to začala prožívat naplno.

Plakat, dojetím, s láskou, s citem, s odpuštěním. S radostí, s pocitem že je mi absolutně šumák, co si kdo o tom myslí. Brečím při vzpomínkách na mojí babičku, dědečky, svou kočku Matyldu, prostě brečím. Brečím když to na mně přijde. Já si svoje brečení užívám. Že si pustím svojí oblíbenou písničku a mám takový den že z toho brečím?

NO A CO?

Brečím, když si uvědomuju, že se mi v životě stalo pár smutných věcí, ale nelituji se. Nelibuji si v pocitech ublížení. Nevnímám se jako ta, která je chudinka, které všichni ubližují. Přijímám vše jako součást životní cesty i výuky k pochopení toho, o čem život je. Všichni víme, že nikdo nemá v rodném listě napsané, že to bude jednoduché. Jednoduché to není.

Co je ale skvělé?

Můžeme si dovolit pustit se. Kdo my vlastně jsme? My lidé. Myslíme si, jak jsme silní, když nikdy nedáváme najevo své emoce. Kdo jsme? Když namísto žití sebe, svých pocitů a přání pořád jen mluvíme o druhých. kdo jsme? Když druhé pořád jen pozorujeme. Kdo jsme? Když nám pořád něco na tom světě vadí?

Myslíme si, jak vše zvládáme, když máme silnou tvář a postoj ke všemu. Nevidíme, v jak malém rybníčku stojíme po kolena v bahně a remcáme, nad svou vlastní blbostí. Kdo nás pozoruje, že se pořád přetvařujeme? Kdo nám řekl, že máme být ve všem dokonalí? Kdo nám řekl, že máme být nejchytřejší? Kdo po nás chce, abysme věděli všechno a všechno jsme uměli?

Bojíme se v něčem upadnout, vstát i běžet. Všichni ale občas padají. Je to známá věc. 

Všichni máme stejná srdce, stejné slzy a stejný smích. Můžeme se pustit představy dokonalosti a konečně se chytit za ruce. Můžeme se usmát a pohladit. Můžeme společně plakat i smát se. Můžeme méně mluvit a učit se cítit více. Srdcem. Můžeme přestat s tou sebekontrolou a kontrolou druhých. 

Uvidíte, jak se nám všem uleví....

 

tak zase někdy čáo, přeji krásné dny,

Martina

 

P.S. A pamatujte, že všechno dobře dopadne! Třeba si to můžete nejdřív NAKRESLIT :)

https://famtoys.cz/cs/

 

 

 

E-book zdarma

Jak si udržet pevné zdraví. Váš průvodce a rádce spokojeným životem.