Do tance se opravdu nedá nutit. Buďto tanec cítíte, tančit chcete, protože vás to baví, nebo prostě NE. Někdo tančí hned, jakmile uslyší první tóny. Tanec může být pro někoho VÁŠEŇ a pro někoho zase dost obtížná, až otravná AKTIVITA. Tanec je taková prapodivná věc, u které se nejeden člověk umí stydět a to nejen v dospělosti. Proč je tomu tak? Poslechněte si audio a nebo si přečtěte můj blog o tanci. Dozvíte se více o NALADĚNÍ taneční vášně. Třeba právě vy, tady a teď objevíte, že....

Kdo má odvahu, tančí!

Nebaví vás číst? Poslouchat můžete zde:  https://www.youtube.com/watch?v=c1be3zI99Ow

Nedávno jsem si trochu zavzpomínala, jaké to pro mě bylo tančit kdysi a jaké je to dnes? Moje kdysi znamená něco kolem roku 1992. Já vím! Zdá se to být dávno. Tohle audio/článek je pro všechny ženy, kterým už bylo 30, 40, 50 a stále milují tancování.

Tanec je pro mě jednou z příjemnějších variant, jak si můžu udržet svoje tělo pevné a mladistvé. Tanec je pro mě jednoduchý a kdykoli proveditelný trénink těla. Umí mi zařídit pevnější kosti a přirozeně tvarované a funkční svaly. Tanec, jako jediný z pohybových aktivit umí vyčarovat RADOST, zdravý přístup k SOBĚ a tím pádem i nadšení do života. Ne nadarmo se říká, že HUDBA LÉČÍ.

Tanec Ženy se vlastně dá nazvat takovým malým ZÁZRAKEM. Je to pohybová AUTENTICITA a projevování se. Pohyb, je svobodný, plyne s hudbou ve sledu obrazů z nitra srdce ženy.  I duše. ŽENSKOST a laskavý projev pohybu je možný, pokud ŽENA chce a vnímá KOUZLO, které TANEC umožňuje.

Když přejdeme od malé tříleté holčičky k té pětileté, až do dospělosti, překonáme několik pubert. Puberty se mohou někdy zaseknout do šedesátky i déle. Takže až si v tanci přestaneme hrát na roli diblíka, školačky, sexy šprtky, svůdnice, děvky, sexy vampa a kašpara, může se teprve otevřít cesta ŽENY. Tanec PODPORUJE tělo v životní ENERGII (a to neplatí pouze pro ženy). Energie plynutí, je ESENCÍ ŽENSKÉ KRÁSY. Je přírodní podstatou ženského bytí v pohybu. Je to pohybové propojování kruhů, směrů, kroků, vln, experimentu, gest a póz zdůrazňujících tanečně kreativní fantazii. Žena se ukazuje venku, ale tančí zevnitř. Tančí ze své hlavy, ze svých niterních pocitů srdce, síly, problémů i stínů, které ji v pohybu ať chce, či nechce vedou.

Co udělá dalšího? Kam šlápne? Kde se otočí, kde se zvedne, jak vyskočí, kde se pokloní? To v první řadě, SAMA SOBĚ. Proto se ženy a celkově lidé bojí projevovat v tanci svobodně. Bojí se, protože ve světě pohybové fantazie je všechno vidět. Tanec totiž ukazuje naše nitro. A my se někdy bojíme odhalovat se tancem. Odhalovat naší odvahu, pokoru, smysl pro humor, akrobacii, vnímavost, strach i nemotornost. To všechno ale k životu ale nemyslytelně patří. Um i ne-um niterního bláznovství - jestli se takto dá nazvat tanec.

Co se ale vlastně stalo, že (nejen) ženy zapomněly svobodně TANČIT? Proč tanečnímu pohybu brání přetvářka společenských norem?

Vyjádření tance není možné uchopit v popisu. SÍLA vnitřních procesů slasti, které TANEC NAVOZUJE, neumožňuje slovně vyjádřit taneční rej v nás samotných. To, co vnímáme v tanci jako PŘIJEMNÉ, je zároveň velmi, velmi LÉČIVÉ. Tanec je vlastně NEJJEDNODUŠŠÍ forma sebe  - terapie. Nestojí mnoho a vždy FUNGUJE. Chladnější povahy u tance nehnou brvou a myslím si, že někteří lidé mají prostě jiný tanec. Některé lidi tanec dokonce vůbec neoslovuje. Osloví je, až když se trochu uvolní. Třeba alkoholem. Proč se to děje?

Vzpomínám si, kolik odhodlání jsem v sobě musela sama najít, abych se zvedla ze židle a šla jsem na diskotéce tancovat na tu první, první písničku. Ta chvíle před tím, byla fakt útrpá. Bojovala jsem sama se sebou. Prožívala jsem stud, pozorovala jsem ostatní. Probíhalo nekonečné čekání na tu vhodnou, nejvhodnější  a "až na tu další" písničku. Vzpomínáte? Přitom jsem už na parketu chtěla už dávno moc být. Prostě to nešlo. Když nepřišel kluk co nás požádal o tanec, tak jsme nakonec musely jít holky spolu samy. Tak to prostě chodilo. A ten, kdo uměl tancovat sám, to byl prostě king. Dneska je tohle naprosto běžná věc. Doba mojí babičky, která si netroufla na kluka ani podívat a nebo ho oslovit, naštěstí taky.

Dnes je to všechno všechno jiné a myslím si, že mládež do dvaceti let si tohle vůbec nedovede představit. Stejně tak, jako i pro nás, je daleká minulost tanečních čajů, doby našich maminek, taky nepředstavitelná. Z čajů se staly zábavy,  ze zábav se staly diskotéky, z diskoték  párty a tam, kde se normálně tancovalo, se dneska už normálně netancuje. Já osobně jsem si zažila divoký house párty. Tam mě nikdo do tance nenutil, naopak. Na parketu jsem vždycky lámala taneční rekordy ve vytrvalosti. Ale...kdeže loňské sněhy jsou?

Jak má tedy ale vypadat taneční akce dnešní doby pro ženu, které je čtyřicet, padesát a možná i trochu víc? Je to v pohodě! Naštěstí můžeme pořád tancovat! A načisto, bez alkoholu.

i dnes se tvoří taneční atmosféry. Taneční hodiny i rituály. Stále je možné v tanci najít svou radost a to je dobře. Tanec totiž funguje v každé době stejně. Hudba = nálada = pohyb = tanec = příjemný pocit = RADOST.  Vím, že holky, co milovaly tanec v mládí, protancovaly klidně i dva večery z víkendu. V pondělí nám plandaly kalhoty. Byly jsme prostě mladý, hubený, bezstarostný a šťastný. Tanec jsme milovali všichni a byl pro nás DŮLEŽITÝ. Neřešili se žádné starosti. Taneční zábava, nebo diskotéka o víkendu, to byla prostě na střední událost. Jenže tahle doba, o které mluvím, je pro mě už daleko v minulosti. Naštěstí ale tanec v mém životě zůstal. Jsem za to vděčná, že můžu pravidelně tancovat.

Všichni tanečníci totiž tančí na vlnách RADOSTI. V tanečním představení, nebo hodině, mají tanečníci pod kontrolou každý, i ten nejmenší pohyb. Těžko by asi něco vytvořili ze vzteku, nebo z nenávisti. Na koncertě se vlivem hudby rozvolní všechna omezování mysli v tom, co se nesmí a nemůže. Hudba každého prostoupí a tělo se samo začne VLNIT do rytmu. Hudba to začne přenášet a vibrovat. A tam vznikají nejvíce propojující atmosféry. Pospolitost a vzájemnost lidí. Tam vzniká jednota. Tam jsme naladění na jednu vlnu sebe i toho spolu. Objevuje se vzájemný respekt, pohoda, nesoutěžení, i ochota propojit se. Když slyšíme svou hudbu, jsme svolní a přijmeme mezi sebe bezpodmínečnou lásku. Otevřeme jí všem lidem okolo sebe. A to je DŮLEŽITÉ. Nesejde nám na jednom či dvou spokojených úsměvech. Rozdáváme je na všechny strany. Muzika hraje a všichni jsou naLADĚNÍ.

Proto je pro mě hudba a tanec oblíbený komunikační nástroj. Protože hudba nás spojuje a ukazuje nám naše přednosti.

I malé děti vědí, co se má dělat, když slyší hudbu. Nám to přijde jako roztomilé, ale zapomínáme, že to v sobě máme taky. Všechno je o frekvenci a vibraci. Pojďme se teď ZAPNOUT. Ať nejsme v životě studení ani chladní. Buďme jako vřelí, jako hudba a jako děti.

Začněme víc tančit. Jen tak! Klidně i při vaření, nebo uklízení. Vyhoďte ven televize, vyhoďte ven noviny a zprávy. Uvidíte, že svět bude hned krásnější.

Uvidíme se na tanečním parketu!

Tak zase někdy ahooooj, slyšíte ten rozdíl? Ahoj!

Vaše Martina