Někdo mi hacknul Facebook i s mými skupinami - 12 let práce je v čudu,ale jedeme dál


Za život člověk prožije tisíce malých i velkých pádů. Buď to se poučí, posílí, nebo ne. Když se mi ztratil facebook, který mi někdo heknul, bylo to podobné. Nikdy bych nevěřila, že ztráta sociální sítě, kterou jsem žila 12 let mně sestřelí a budu se cítit taaak blbě. Ale všechno zlý je pro něco dobrý. Ten držkopád mi dal sílu se do všeho pustit ještě s větší SÍLOU!


Když vám někdo hekne facebook...heknete si

Když mi někdo heknul facebook, chvíli jsem myslela, že mi skončil svět. Bolelo to tak, že jsem normálně brečela. A to nejednou. Celý proces toho přijmutí a odevzdání trval asi měsíc. Podotýkám, že šlo o asi 2000 kontaktů, které mi zmizely. Také moje dvě skupiny, ve kterých jsem aktivně prezentovala svou práci, mé úspěchy a motivace.

(No a co?) Tak to jsem si tenkrát rozhodně neříkala.

Moje dvě skupiny vysí na facebooku a jsou mrtvé. Uf uf. To to krásně bolíííí.

Nejdřív jsem myslela, že to není pravda. Pak, že to nepřežiju. Jak duchové vylézající z podzemí přicházely nové a nové myšlenky a vjemy, kde jsem zjišťovala, co všechno pro mně facebook znamenal. Jak šlupky odlupující se z cibule přicházely nové a nové situace, kde jsem odkrývala bolestné uvědomování, že toto, toto, UŽ TAKÉ NEMÁM.

Kontakty a propojení se všemi lidmi ve skupinách. Ajajaj! Jejich jména jsem neměla nikde sepsaná. Ajajaj. Je to nevratné. Facebook mi neumožňuje se do skupiny podívat, kdo je členem. Ty skupiny prostě zmrzly. Je to prostě pasé. Ach ten marketing. Ach ta nezabezpečená hesla. Ach ten svět a jeho stinné stránky, ty neveselé. Ach ty malé smrtě....

Neobjevují se mi na facebooku už žádné vzpomínky a připomenutí toho, co jsem na facebooku dělala. Cha cha cha. Přišlo mi to zprvu, jako že už tak nějak nežiju!  Obzvláště, když druzí často sdíleli, co se dělo před deseti lety a měli to tak pěkné. Cha cha cha. A dělají to dodnes! A budou to dělat! Cha cha cha. Já ne.

Já si budu muset nejprve nějaký ten růček zase vytvořit. No a co!?

Protože:

Někdy je asi nutné začít v životě od začátku. Koneckonců, máme na to každý nový den. možná i novou hodinu. Snad i minutu... Někdy skončí něco, co doposud vypadalo tak skvěle, dobře, stabilně. Nemusí to znamenat, že jsme si toho nevážilim no prostě BUM. Nevydrželo to. Nemělo to prostě být.

No a co? Život jde dál. Měli jsme, budeme a máme, kolem sebe život i smrt. Jak v té fyzické, tak v té energetické, tak i v emoční rovině. Máme je. Každý den. Takže, když se to vezme kolem a kolem, učíme se pouze být dobře a nemít STRACH.

Víte, co mi to pak nakonec dalo?

Musela jsem se nad sebou zase a hodně moc zamyslet. Uvolnit se od toho svého, ve mně bolestného, smutného, zoufalého. Musela jsem v sobě zase přežít mnoho. Vzteklého, litujícího se, závistného, obviňujícího. Musela jsem zase přijmout a dospět. Nikdo přeci jen neumřel, je to jen facebook. Ten, na kterém ukazujeme, jak se máme dobře. Přeci nebudeme ukazovat, že nám není dobře, že jsme unavení, nemocní, že jsme smutní, nebo nedej bože, že bychom třeba sdíleli, že potřebujeme pomoci, nebo pohladit. My ale nikdy nevíme, jak je pro nás NĚCO, důležité. Ať je to cokoli. Práce, facebook, lidé, peníze, věci, vztahy.

Pozor na to. Je veliký rozdíl, když někoho sestřelíme: "prosim tě vždyť je to jen facebook". Nebo když řekneme" "ty vole to je na hovno, že se ti dějou hnusný věci, ale musíš to prostě nějak přežít, uvidíš, že to zvládneš, co můžeme teď udělat aby ti bylo líp?" Vždyť jsme pořád jako malé děti. Soucit a láska je stejná, když jí vyjadřujeme ke komukoli, ať je malý, velký, mladý, nebo starý. Jde tu přeci o sebepéči. Sebevzájemnou péči. Jde o nás, o všechny.

Facebook je pro mně teď taková chůze po tenkém ledě. Uvědomuji si jak mi ego poskakuje, když hledám motivaci přispívat. Uvědomuju si, že každý tam trochu toho ega má. Samozřejmě doměnky. Co když se to všechno zase ztratí? Jak se říká: "kdo se bojí sere v síni".  No takže co když se to všechno zase ztratí?

(No a co?) To si rozhodně říkám. No a co!

Takže. Blížím se pomalu k závěru svého uvažování nad ztrátou facebooku. Možná, že mně to trochu i pomohlo, musím nakonec uznat. Facebook může být úžasný. Ale taky dokáže být pěkná svině. Existuje taková skvělá věta, která to perfektně vystihne.

"Žiješ na facebooku?"

Ne! Někdy se zdá, že facebook je takovým voláním o pomoc. Chlubením se. Provokováním. Ukazováním. Taky ale pomáháním a velikou inspirací. Opravdu záleží, co do něj každý vloží. Je to jako se vším. Kam dáváš pozornost, tam to roste. Kam dáváš energii, tam...  Někdo facebook potřebuje, někdo ne a někdo, někdo ho dokonce vůbec nemá!

Je to vlastně všechno dobré. Jen to o nás někdy říká víc, než si uvědomujeme. Jsme jako malé děti. Zkoušíme to. Je na každém z nás, kolik pozornosti tomu dáme. Na co reagujeme. Co vytváříme. Jestli jen pozorujeme, jestli se hádáme, jestli vysvětlujeme, jestli se obhajujeme, nebo jestli jsme dobří. Jestli to musíme mít. Je to prostě každého věc.

Myslím si, že o to tady jde. Být dobří. Tak ať je nám pomáháno, skrze dobré věci a dobrá propojení. Ať se děje pro dobro nás všech. K tomu by to tak nějak mělo být... Trénovat mysl a srdce a mít vzpomínky patří k životu. Přeji vám ať jich máte mnoho uchovaných tak, že vás těší, kdykoli si na ně vzpomenete. A to nejen na facebooku...

Protože o to tu na světě tak nějak myslím jde. Jít správně, dělat dobrý věci pro sebe i pro druhý.

Protože jinak by náš život přeci vůbec, ale vůbec neměl smysl.

Tak zase někdy čáo,

Martina

 

 

E-book zdarma

Jak si udržet pevné zdraví. Váš průvodce a rádce spokojeným životem.